Již od malička jsem milovala psy, ale jelikož jsme bydleli v paneláku, tak naši do bytu psa nechtěli. I přesto, že taťka je myslivec, jsem nedokázala uprosit ani o loveckého psa. Naši jezdili každý rok na Moravu do Medlova za rodinou, tam jsem jezdila ráda. Chodila jsem si hrát k sousedům s jejich pejskem
A pak si strýc koupil černého německého ovčáka, tak to už jsem byla jenom u něj na dvorku.
Takže jsem rostla a rostla, a těšila se až budu velká, že si pořídím konečně svého psa. Na sídlišti jsem znala jakéhokoliv psa jménem. Dokonce jsem si chodila i psy půjčovat na procházku. Vždycky jsem se těšila, když jsme jezdili s našima po příbuzných, každý z nich měl u baráku psa.
Nejraději jsem jezdila k tetě do Poplz. Její syn Pavel měl německého ovčáka Gunara, už ale nevím chovnou stanici. Moc se mi líbil - byl to páleňák, ale hlavně byl zlý. Vždycky jsem na něj koukala přes vrchní okno ve dveřích, a to fakt nesnášel. Skákal na dveře a štěkal zle. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budeme nerozlučná dvojka. Uběhlo pár let a Pavel musel jít na vojnu. Pamatuju si, jak se s ním mazlil na druhém dvorku. V tu dobu to neměl moc jednoduché... Umřel mu táta a ještě se měl loučit se svým věrným druhem na 2 roky. Koukala jsem na ně za plotem a myslela jsem si, že se mi to zdá, když na mě Pavel zavolal ať jdu k nim. To bylo něco pro mě - jít k tomu zlému psu! Ale né, že bych se ho bála, ale brala jsem to jako čest, jelikož nikdo z bratránků a sestřenek nemohl. Řekla jsem Pavlovi, že bych se o Gunara starala, chodila s ním ven a na cvičák.
Tak jsme se s Gunarem postupem času seznamovali, a když jsem přijela opět za tetou, tak to už nebyl ten zlý štěkot za dveřmi, když uslyšel můj hlas, ale bylo to radostné vítání! Bylo to něco nádherného!!! Tak jsem začala chodit s Gunarem ven a později i na cvičák do Poplz. Nejvíce se mi líbilo, že k nám Gunar nikoho nepustil. Jak viděli Gunara, tak přecházeli na druhou stranu. Tenkrát jsme ještě schválně blbli a posílali psi na vodítku v košíku na kamarády - jakoby syčáky - co jsme spolu chodili na cvičák. To se psům strašně líbilo a nám, jako 16 letým, také. Když přijel Pavel po půl roce domů na opušťák, tak musel přemlouvat Gunara, aby ho vůbec pustil na dvorek, ale pak si Gunar vzpoměl a vítal ho radostně. To Pavel koukal jak Gunar rychle zapoměl... Když se pak Gunarovi ozvalo stáří a začal mít problémy už i s chůzí, tak už jsem ho pak nebrala ani na dlouhé procházky. Byl rád, že je v klidu. V tu dobu se blížili mé narozeniny a já se rozhodla pro koupi německého ovčáka.
No a když nadešel den, kdy mi bylo 19 let, tak se mě mamka zeptala co chci k narozeninám. Odpověděla jsem, že jsem si koupila štěně německého ovčáka! Byl to pes černé barvy s pálenými znaky a jmenoval se Bard Šlapari. Nejdřív se naši zhrozili kam ho dám, ale pak jsem jim řekla, že jsem si zajistila kotec, kde mohl Bard být, a já konečně měla svého prvního psa. Bard byl miláček celé naší rodiny. Začala jsem s ním navštěvovat kynologický klub v Ústí nad Labem – Bukově. S Bardem jsem složila zkoušku ZM a připravovala ho dál.
Pak jsem, ale otěhotněla a jelikož jsem čekala dvojčata, tak to jsme usoudili, že by se to opravdu tenkrát nedalo zvládnout, tak se můj vysněný pes musel prodat. Prodala jsem ho zpátky chovateli. Ani si nedovedete představit, co to pro mě znamelo.
Po roce jsme dostali byt a já přemýšlela o dalším pejskovi.Tenkrát mě hrozně zaujal dobrman, ale dobrman s P.P. byl v tu dobu hodně drahý, tak jsem koupila dobrmana bez P.P. Dodnes toho lituju, že můj dobrman Dag, jak se jmenoval, neměl papíry. Byl to pes, který miloval cvičení - jak stopy, poslušnost, tak hlavně i obranu. Splnila jsem s ním ty nejvyšší zkoušky co se tenkrát se dali se psem bez papírů skládat. Věřím, že by jsme se spolu dostali i na mistroství, ale tam mohli jen papíráci.Vše se můžete dočíst v odkazu na rotvajlery to samé i o mojí chovné feně Daissy z Metylovic, kterou jsem si koupila dva roky na to, co jsem si koupila Daga. Odchovala jsem na ní 4 vrhy, udělala též spousty zkoušek, vždycky jsem si říkala a říkám, že se budu snažit udělat s jakýmkoliv psem, kterého budu mít, co nejvíce ve sportovní kynologii, tak jsem se i dopracovala k ocenění vzorný výcvikář 3. stupně. Již delší dobu působím jako výcvikářka v našem kynologickém klubu v Božtěšicích v Ústí nad Labem www.zkoboztesice.webz.cz
A hrozně mě to baví, když pak vidím, jak plní mojí svěřenci zkoušku za zkouškou.
Tak jak ubíhala léta, tak ubíhali i roky našich pejsků. Dagulka nás opustil ve svých 12 letech a Daissynka dva roky na to, taky ve svých 12 letech. Myslím si, že to je nádherný věk, když se pes dožije aspoň 12 let. Na to co jsme si s Dagem užili za jeho život, torze žaludku, močové kameny, váček pod zubem - hlavu měl nateklou, že vypadal jak bulteriér, ale vždycky všechno zdárně vyřešil můj veterinář Lubomír Vojtek.
Po utracení ze zdravotních důvodů mých obou zvířat jsem se rozhodla, že nechci už ani dobrmana ani rotvajlera, protože vím, že bych v nich hledala to, co bych nikdy nenašla. Už jsem přemýšlela, že si ani žádného psa nekoupím, ale vydržela jsem to jenom jeden rok být bez psa - a rozhodla jsem se pro koupi dalšího pejska, bez psa to prostě nejde! Vybírala jsem mezi beauceronem a australským ovčákem. Nakonec zvítězil australan, beauceron s nekupírovanýma ušima to už není prostě ono... Takže teď zkusím sportovní kynologii s mojí novou fenkou - australským ovčákem Jeans Blue Aussie´s Silver Dream. Tak jak nám to spolu půjde uvidíte na našich stránkách.
A jak jsem si svého prního australáka vybírala, a jaký je život s ním, si můžete přečíst zde.
